Martina pochází z Brna, ale momentálně žije a tvoří na venkově, jehož atmosféra jí bývá často inspirací.

Do svých obrazů ráda promítá své představy o věčném létě, prázdninovou náladu a své cestovatelské vzpomínky.

Potřeba tvořit je její přirozenost, pro její tvorbu jsou typické geometrické kompozice vibrujících i tlumených barevných palet, které spolu kontrastují a zároveň dohromady vytvářejí jednotný harmonický celek. Je ovlivněná novodobým kubismem a fauvismem. Martinina tvorba je hravá, živá a nejlépe vynikne na formátech větších rozměrů.

Absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, který prošel mnoha ateliéry od klasické malby až po restaurování klasických malířských děl. Adam Jílek vybočuje nejenom svým talentem, ale především osobitým a velmi dobře rozeznatelný rukopisem. Ve svých obrazech znázorňuje převážně zvířecí motivy, do kterých vkládá své příběhy, jak z osobního života, tak kritiku dnešní uspěchané doby a lidských neřestí. V obrazech si ten svůj vlastní příběh najde i každý jednotlivec sám.

Adamova díla jsou zastoupena v soukromých sbírkách v Evropě i USA. Má za sebou několik zajímavých výstav, například v Národní galerii, v Tančícím domě v Praze nebo také na Floridě v Miami. V roce 2019 ho magazín Forbes zařadil do svého prestižního žebříčku 30 pod 30 mladých talentovaných Čechů do 30 let, kteří vynikají ve svém oboru. Podílel se na tvorbě̌ kolekce šatů ve spolupráci s českou přední módní návrhářkou Beatou Rajskou.

Absolventka ateliéru Michaela Rittsteina na pražské AVU (2009), malířka Lucie Jindrák Skřivánková, je jednou z nejvýraznějších českých umělkyň mladé generace. Už během studií na Akademii si vytvořila jasně rozpoznatelný rukopis charakteristický rozmáchlou gestickou malbou, odvážnou pastelovou barevností připomínající chování akvarelových barev a příležitostným kombinováním materiálů.

V posledních letech se tématicky často vztahovala k architektuře v různých jejích formách. Po rezidenci v Brazílii ji inspirovaly významné lokální stavby, motivy si ale nachází i doma v České republice.

Už v minulosti se autorka nebránila experimentování s jinými formami a motivy, jako jsou portréty nebo výraznější abstrahování, za poslední rok ale do její tvorby prosákly zcela nové impulzy. Lucie se vydává novou cestou čisté abstrakce, přičemž si stále udržuje některé prvky svých typických prací. Nově je kombinuje s vlivy nápadně připomínající odkaz Zdeňka Sýkory, Toyen, Joana Miró nebo některých umělců hnutí art brut.

Pracuje s masivními liniemi, s novými materiály a jejich strukturami, s monumentálními formáty, na které vše vrství. Do procesu nechává vstupovat náhodu a intuici ještě výrazněji než dosud a sama se často těší z jejích výsledků.

Umělecká díla Ondřeje Konupčíka a Radima Kašpárka jsou v 21. století nevídaná svým nekonvenčním vzhledem a technologickou přípravou prostřednictvím ruční tvorby. Autoři patří mezi hrstku tvůrců, kteří se navzdory vyvíjejícímu se překrývání s moderními technologiemi nebáli zůstat v analogovém duchu a rozvíjet rukopis svých vlastních autorů. Navzdory organickým abstrakcím jejich díla vyvolávají mnoho otázek, tvůrčí příběh a podporují užší vztah mezi dílem a divákem. Abstrakce sama o sobě je formou poznání, která vzniká v autorech jako souhra myšlenkové tvorby, která je ve světě umění neviditelná, protože umělecká tvorba většinou představuje autorovu práci jednotlivce. Proto je souhra obou autorů bezprecedentním setkáním na plátně v jejich vzájemném vizuálním doplňku. Emocionální abstraktní mapy umisují diváka do situace, kdy používá své vlastní kognitivní myšlení a představivost. Autoři patří mezi tvůrce, kteří nejen pracují s tématem, ale vytvořili vlastní technologický proces, který je nenapodobitelný a vytvořený malbou na vodní hladině.

Tento technologický proces vyžaduje jeho dovednosti a je nenapravitelný. Společně ve své elementární abstrakci nemají možnost vrátit se zpět nebo částečně opravit, takže dokonale zvládnou svou práci a vyniknou v oblasti současného uměleckého popu - až kultury 21. století.

Mgr. art. Paulína Ebringerová, ArtD.
kurátor

V mé tvorbě, která prochází konstantním vývojem, se prolínají formální i obsahové směry. Existenciální přístup - zkoumání člověka, jedince - jako individuality v okolním (vnitřním), pomocí abstraktních symbolů a fragmentů konkretizovaném světě. Na straně druhé mnou vnímaná architektura. Architektura existující (pražská), se všemi možnými asociacemi daného místa a jeho energie. Samostatnou roli hrají čistě abstraktní obrazy. Hladká malba, někdy v kombinaci se strukturálními vrstvami. Formu podřizuji tématu. Nejde mi o jednotný, prvoplánový význam, nýbrž o souhru rovin, které mohou být čteny jak v konkrétních obrazech, tak v kontextu období a dosavadním malířském průběhu.

„Ve svém malířském projevu se zabývá veristickým obrazem, metamorfózou obrazu, možností interpretace, definicí obrazu skrze medium, jeho přesahem nebo mystifikací. Jeho rozměrná plátna odkazují na minulost malby, a to v podobě strukturalizované metafory a metonymie. Vrstvení a překládání obrazové plochy do svébytné strukturalisty je snahou autora pojmenovat hranice samotné malby. Snovost námětu se zde střídá s ostrostí rastrů a zásahů do hmoty obrazu. Aby toho nebylo málo, vkládá autor do svých pláten další digitální a jazykové – binární kódy. Svět digitální techniky pohlcuje svět viditelný, ve vzájemné interakci utváří „novou“ simulovanou realitu. Abstrahované formy se střetávají s reálným fotografickým předobrazem námětu krajiny (především) a to v touze prozkoumat jejich limity. Dualita vznešeného („vznešené přírody“podle E. Kanta) a technického je z části kritickým a částečně ironickým poselstvím autorových děl. Hapticita a materialista pláten posouvají obraz spíše k objektu. Vedle klasické olejomalby autor používá i nemalířských materiálů a prostředků jako; gumoasfalt, nitrolaky, metalické barvy, netkané plastové textilie, brusky atd.“ Z archivu umělce. Doc. MgA. František Kowolowski

„Leoš Suchan v celkovém vyznění své tvorby plně využívá jazyk malby. Vychází z předpokladu, že pravda se nachází v jevech, které jsou hodny uchování v prezentaci. Není to přímá, ale zprostředkovaná výpověď; a právě v této záměrně zdůrazňované zprostředkovatelnosti je obsažena podstata aktuální pravdivosti. To však není v současných výtvarných projevech obvyklé. Zařazuje se tak do jedné z výrazných tendencí současného umění, která expanduje v čase, nestaví subjekt diváka do konfrontace s objektem uměleckého díla, ale směřuje k prolnutí obou dvou v události, v určitém čase i prostoru.“
Z archivu umělce. Historik umění Vlastimil Tetiva